DAGMAR ŠUBRTOVÁ (nar. 1973 v Duchcově, od roku 2000 žije v Kladně) studovala v letech 1993–1994 na Výtvarném institutu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem (ateliér skla) a v letech 1994–2000 pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (sochařský ateliér K. Gebauera; v letech 2004–2013 zde působila jako odborná asistentka). Od roku 1992 proběhla řada jejích samostatných výstav, např.: Mapy, Producente gallery v Passau, Německo, 2004; Pohlédnu v jezero, hluboko – hluboko (s L. Semeckou), Stikla galleria v Rize, Lotyšsko, 2006; Snímky, Dům umění v Opavě (s K. Gebauerem), 2008; Tajný oheň, Altán Klamovka v Praze, 2011; Ve vrstvách, Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, 2012; Salve Vale, Galerie města Blanska, 2015; Na okraji kruhu, Galerie Die Aktualität des Schönen… v Liberci, 2016; Z ateliéru, Studio Bubec, Praha, 2018; Prach země, arto.to galerie Uhelný mlýn, Libčice nad Vltavou, 2019. Je autorkou řady realizací, např.: Památník židovským občanům města Proseč, Proseč u Skutče, 2015; Památník českým obětem bezpráví a násilí, Spassk, Kazachstán, 2018. Z jejích velmi četných kurátorských aktivit jmenujme dlouhodobé působení v muzeu při kladenském dole Mayrau (2002–2010) a v galerii Ústavu makromolekulární chemie AV ČR v Praze (od roku 2000); v letech 2015–2017 se kurátorsky podílela (společně s M. Vojtěchovským) na realizaci výstavního mezioborového projektu Frontiers of Solitude (Na pomezí samoty), Komunikační prostor Školská 28 v Praze, Dům umění v Ústí nad Labem, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě.

Dagmar Šubrtová se ve své umělecké výpovědi dlouhodobě zabývá tématem proměn zemského povrchu vlivem pragmatických a necitlivých zásahů moderní civilizace, obecnou vzájemností mikrokosmického a makrokosmického prostoru. Zajímá ji specifičnost míst poznamenaných konkrétní lidskou činností, současně ale i obecné jevy účinků nedohlédnutelného dosahu.

Ve výběru prací pro Výklady AXA akcentuje fenomén procesuálnosti permanentně probíhající na různých úrovních nezměrnosti univerza. Nevratné změny i otevřené proměny destruktivního i kreativního charakteru. Volí formu umělecko-vědecké posloupnosti kreseb, objektů a obrazů, v nichž jednoduchými geometrickými tvary, symbolickou barevností a specifickou povrchovou texturou navozuje představy různých stádií cyklických vesmírných i pozemských dějů. V instalaci pracuje s gradací od formy skici k finálnímu velkoformátovému obrazu.

Vystavené práce asociují obrazy planetárních těles v kosmickém prostoru, současně jde ale o abstraktní kompozice, kde kruhové formy nesou mimo jiné významy cyklického charakteru procesů a dějů. Struktura instalace v jedné části připomíná lineární posloupnost vědeckého pohledu, ve druhé skrze zmnožené překrývající se skici odkazuje do nehomogenní nelineární sféry, v níž se parametry časoprostorových stavů kvalitativně odlišují. Při důkladnějším průzkumu povrchu obrazů spatříme skutečné krystaly. Významově propojují nejenom mikrokosmos s makrokosmem, ale i reálnou materiálovost s ideálními tvary elementárních stereometrických těles uchopitelných matematickou abstrakcí. Dagmar Šubrtová ovšem ve svých komentářích zmiňuje i faktickou propojenost nekonečně vzdáleného a pozemsky přítomného: vždyť na povrch Země nepřetržitě dopadá kosmický prach.

Autorčin dlouhodobý zájem o význam transformativních procesů je zřetelný i ze samotných materiálů, s nimiž pracuje – může jít o materiál hald – škváru, popel, uhlí –, ale také například o nalezené přírodní pigmenty; jde o přímé důkazy živelných sil ohně, vody a země. Často ve svých instalacích pracuje i s objekty-fragmenty z bývalých průmyslových budov, jako se symboly zanikajícího a transformovaného v nové. Vyjímá části dříve funkčních technických konstrukcí a nechává je zaznít jako memento, připomínku devastace živého. Často kriticky poukazuje i na proces rekultivačních prací, mnohdy pouze formálně realizovaný.

Z vystavených geologicko-planetárních výjevů vnímáme atmosféru prehistorie a současně hodně vzdálené budoucnosti. Uvědomujeme si meziprostor transformativních procesů vymezený destrukcí minulého a tvořením budoucího. Inspiraci k úvaze o „času prostoru“ autorka nachází v komentáři tibetského dalajlamy z roku 1987*, vyjadřujícího se ke konkrétním tvrzením moderní kosmologie a neurologie. Zmiňuje představu prostorové částice jako spojujícího mostu mezi zničením jednoho vesmíru a evolucí dalšího (právě kosmologická fáze mezi vesmíry je zde označována jako „čas prostoru“). V tomto prázdném prostoru existuje potenciál pro hmotu – „prostorovou částici“, jež je aktivována silou karmy cítících bytostí. Jde tedy o možnost existence prázdného prostoru, ale také o kontinuitu, o proměnu jevu, jenž neztrácí svou povahu.

Připomeňme zde i autorčino dlouhodobé téma „ultraprostorů“, v nichž neexistují běžné zákonitosti času. Dagmar Šubrtová uvádí příklady takových specifických míst: buď existují v režimu pomalých neustálých proměn (např. jeskyně), jsou otevřena „symbolické anulaci času“ (rituální místa), především se ale vyskytují v nekonečném množství v kosmickém prostoru, aniž jsme schopni přesně identifikovat jejich parametry. Ve vystavených obrazech tušíme významovou spřízněnost – poskytují nám příležitost vstoupit do pomyslného prázdného prostoru a zakusit přirozenost kreativity okamžikové změny.

Dagmar Šubrtová zviditelňuje ekologická témata, nároky moderní civilizace směrem k energetickým zdrojům Země. Můžeme si ovšem skrze takové práce současně uvědomovat, zda se podobně nechováme i k vlastním individuálním možnostem a zdrojům, zda si dostatečně všímáme moudrosti, jež nám zviditelňují naše tělesné i duševní projevy a formy. Zda je nepřehlížíme, zda je vůbec dovedeme číst.

* Jeremy W. Hayward, Francisco J. Varela, Mosty k porozumění. Rozhovory

předních vědců s dalajlamou o zkoumání lidské mysli, DharmaGaia, Praha 2009, s. 99.

Vernisáž 17. 9. od 18 hodin