Zmiňme úvodem důležitý moment formulovaný Jiřím Kobrem v přednášce prezentované u příležitosti vlastní výstavy „Ejhle…“ Domorodé kultovní sochařství z Čech v roce 2017 či v textu k diplomové práci Kříž z roku 2003, týká se totiž definování místa pro sochu. Jiřího Kobra vždy zajímaly barokní venkovské kříže a boží muka a jejich začlenění do krajiny – za inspirativní považuje skutečnost, kdy socha „vybízí k zastavení a pozorování, případně upozorňuje a zdůrazňuje prostorové vztahy v krajině“. Kobrova studia na pražské Akademii výtvarných umění probíhala v ateliéru restaurování a následně v ateliéru sochařském, což je i ze zpětného pohledu patrné v kontinuální paralelnosti a prolínání obou zaměření – kopie, rekonstrukce a realizace dřevěných soch většinou pro sakrální prostory a práce pro výstavy v galeriích. Připomeňme některé z autorových výstav právě s ohledem na prostředí, v nichž probíhaly, neboť místo současné výstavy Tisk z výšky není pro jeho dlouhodobé tematické zaměření rozhodně nijak typické.

Několik výstav Jiřího Kobra se konalo v prostorech původně sakrálních – v roce 2018 například v kostele sv. Jana Křtitele v Horním Žďáru. Autor jej znal již z dob svého dětství a výstava ztělesňovala záměr neopustit vlastní smysl kostela jako místa pro tajemství a tázání se po zásadních tématech existence, „přitakat odvěkému řádu věcí“ (JK, 2018). Lze připomenout i nedávnou společnou výstavu s Jakubem Špaňhelem Eliášův oheň v kostele sv. Jana Nepomuckého v Tetíně. Obdobně přirozeným prostředím působila ale i výstava Neděle na zámku Kratochvíle v roce 2020, kdy byly sochy organicky zakomponovány do architektonicky i historicky cenného interiéru, přirozeně jej zabydlovaly. Dalším charakteristickým typem prostoru Kobrových výstav jsou veřejně přístupné klášterní zahrady – zahrada břevnovského kláštera (od 2017) a broumovského kláštera (2019). Hlavní pozitiva takových výstavních příležitostí autor spatřuje v možnosti vnímat sochy v různých denních dobách, v různém počasí a osvětlení, v možnosti sledovat různé souvislosti. Vždy jej těší, může-li mít socha své místo, to totiž v běžném galerijním prostoru dle něho uskutečnitelné není. Rozhodně si nepřeje stavět umělecké práce do role „exponátů“, ale spíš se pokouší podtrhnout charakteristické danosti místa. V rozhovoru k broumovské výstavě popisuje, jak se v zahradě pokusil rozmístit sochy tak, aby se přirozeně včlenily do různých typů zákoutí a současně komunikovaly s architekturou kláštera, s kamennými ploty a zahradními domky. K posílení dojmu lidské přítomnosti a důvěrné útulnosti měly přispět prádelní šňůry s rozvěšenými dřevořezy na plátně. V souběžné výstavě v roce 2019 v Galerii Dům se pokusil evokovat pocit „jakoby na půdě“ starého domu. Do interiéru zavěsil dřevořezy tištěné na stará prostěradla a sochy umístil do rohů místnosti. Snažil se nerušit charakteristickou atmosféru místa –bělostnou odhmotněnost. Výstavu nazval V koutku… a formou instalace zvýraznil zvláštní prostorové situace rohu místnosti.

V úvodní části textu byl nepřímo zmíněn princip paradoxu, neboť po těchto připomenutých výstavních prostorech působí funkcionalistický Palác AXA pro práce Jiřího Kobra trochu nepatřičně. Je zajímavé, že autor nachází právě v křesťanství prostor možnosti invenčního myšlení v paradoxech. Jeho schopnost zviditelňovat symboličnost biblických příběhů v kontextu dnešního bytí současně ale nabízí podnět zrealizovat takovou výstavu v prostředí velkoměstského životního rytmu. Funkcionalismus se snažil původní celistvost lidské existence reflektovat analyticky, ale dřevořezové výjevy připomínají syntetickou rovinu základních lidských témat, vědomí vzájemnosti člověka, přírody a přesahující posvátnosti. I když Jiří Kobr vytvořil pro výstavu ve Výkladech AXA řadu nových grafik s civilními a krajinnými náměty, cítíme jejich gotické a barokní „předobrazy“, paradox je zde přece jen stále přítomen.

Rozhovor s Jiřím Kobrem, in: Iva Mladičová (ed.), Klášterní zahrada 2016–2020, Vzdělávací a kulturní centrum Broumov 2020, s. 52–56.

JIŘÍ KOBR (nar. 1974 ve Dvoře Králové nad Labem) absolvoval v letech 1997–2003 pražskou Akademii výtvarných umění (restaurování, P. Siegl, a sochařství, J. Zeithamml; za diplomovou práci Kříž obdržel Cenu rektora). V letech 1991–2002 se věnoval řezbářské praxi pod vedením M. Michovského (Basilej). Z jeho samostatných výstav připomeňme z posledních několika let např.: vitrážová výzdoba oken kaple ve Strakově u Litomyšle, od 2016; „Ejhle…“ Domorodé kultovní sochařství z Čech, Ústav makromolekulární chemie AV ČR v Praze, 2017 (u příležitosti výstavy přednesl přednášku Staré náboženství v novém umění – Důvody k optimismu při oživovacích pokusech); Zahrada uzavřená / Hortus conclusus, zahrada Břevnovského kláštera, Praha, 2017–2020; Kostel sv. Jana Křtitele v Horním Žďáru, 2018–2019; V koutku…, Galerie Dům, Klášterní zahrada, Broumov, 2019; Pod Skalou (s J. Špaňhelem), městská galerie v Trutnově, 2019; Neděle, zámek Kratochvíle, 2020; Eliášův oheň (s J. Špaňhelem), kostel sv. Jana Nepomuckého, Tetín, 2021–2022. Je autorem řady kopií, rekonstrukcí a realizací dřevěných soch nejen pro sakrální prostory, např.: kopie Černé Matky Boží v Celetné ulici v Praze, 2000; čtyři andělé na hlavní oltář hřbitovního kostela v Horním Maršově, 2016; rekonstrukce figurální výzdoby oltáře na Staroměstské radnici v Praze, 2018; kopie sochy Salvátora do kaple Nejsvětější Trojice v Žirči, 2019; socha Terezie z Lisieux pro kostel Pražského Jezulátka, 2019. V letech 2002–2005 vyučoval řezbářství a modelování na Vyšší odborné uměleckoprůmyslové škole a SUPŠ v Praze. Je členem volného sochařského seskupení Socha 2.