„Sklad“ („skladiště“) je jeden z významů, který nese slovo „arzenál“. Tomu současná instalace ve Výkladech AXA na první pohled odpovídá. Může také ale znamenat „vybavení“, čemuž nasvědčují stopy různých dekorů, tvarů, realizačních procesů a postupů viditelné na vystavených deskách. Jana Kováříka již řadu let zajímají výrazové možnosti struktur a organických forem. Jeho tvarové kreace charakterizuje specifická estetická dokonalost. Zacházení s elementaritou tvaru i vnitřní stavby, dialektika uzavřených a otevřených forem, také ale expresivní živelnost. Jeho osobitý rukopis je dnes již dobře rozpoznatelný. Jakou rovinu v tomto myšlení strukturou a hmotou ale zprostředkovává současná instalace ve Výkladech AXA?

Jedna logická linie vede do kutnohorského GASKu, kde v roce 2017 proběhla Kováříkova samostatná výstava. Nesla název Xushi / Hmota prázdnoty a divák se na ní mohl setkat se sochařskými formami plastik. Zdůrazňovaly „vzájemně se podmiňující vztah mezi konkrétním tvarem a prázdnotou“, neboť „to, co není“, „paradoxně umocňuje působení a symbolický význam ‚toho, co je‘“, přítomnost nepřítomnosti. V čínské filozofii výraz XU označuje prázdnotu, nepřítomnost a SHI objem, přítomnost, reálné. Výstava připomněla „neodmyslitelnou spjatost viditelného a neviditelného, zjevného a tušeného, fyzického a nehmotného“ 1 . Můžeme zde připomenout ještě ale i rok 2020, kdy byl odhalen Kováříkův Pomník Marie Terezie – forma použitá při jeho odlití byla totiž o rok později nainstalována v bývalém kostele Panny Marie Sněžné v Andělské Hoře u Chrastavy. Výstava nesla název Cast Off. Koncept přítomný na obou výstavách by tedy mohl nyní pokračovat – až ke stopám záznamu samotného realizačního procesu.

Druhá linie vysvětlení formy současné výstavy odkazuje k charakteru výstavního prostoru. Jan Kovářík jen vychází vstříc jeho realitě – je prostorem míjeným. Nachází se v přístupové chodbě, stejně jako v jeho pražském ateliéru, kde má vystavené podstavce-desky z realizací děl prakticky uložené hned za vstupními dveřmi.

Dalším vysvětlením by mohla být autorova momentální potřeba přestávky v kontinuitě četných výstav, v monotónní mechaničnosti procesu galerijního provozu. Před současnou výstavou mj. probíhala společná prezentace Miroslava, Ludmily a Jana Kováříkových v Galerii výtvarného umění v Hodoníně a o několik dní po zahájení výstavy Arzenál se otevírala repríza rozsáhlého souboru děl rodinné trojice v Galerii Slováckého muzea v Uherském Hradišti. O četných výstavních aktivitách nepřímo vypovídají i zastoupení děl Jana Kováříka ve sbírkách veřejných institucí: Národní galerie v Praze, Galerie hlavního města Prahy, Galerie Středočeského kraje, Galerie výtvarného umění v Náchodě, Východočeská galerie v Pardubicích, ale i v několika důležitých soukromých sbírkách.

Nabízí se ovšem i další vysvětlení. Forma řady Kováříkových plastik zviditelňuje princip řádu. Jde především o cyklus Uzavřených forem, nástěnné objekty Mo, Donut či Mořský květ. Někdy práce navozují dojem, jako by se jejich hmota či uspořádání jejich prvků samovolně formovaly – např. Otevřené formy, Oneira, Sociální struktura. V jednom momentu se v pracích ale objevila „deforma“, živelnost tendující k zániku či k atakujícímu nebezpečí. Znamená tedy současná instalace přiblížení se principu chaosu?

Kromě toho specifická tvarová dokonalost by mohla být považována za výsledek neosobního programu – prostorově vytisknuta. Jsou zde ale pádné důkazy – šlo o pracný rukodělný proces: svařování, broušení, formování atd. Právě proces obecně nás vrací k významové podstatě plastik Jana Kováříka – jako invenčních záznamů atraktivní proměnlivosti obrazců a struktur. I když některé z nich působí velmi fantazijně, pouze vlastně zrcadlí nekonečnou pestrost prožitků každodenního bytí. Jde o bohatý výrazový arzenál.

Pozn.:

1 Richard Drury, Cast Off, in: Miroslav Kovářík, Ludmila Kováříková, Jan Kovářík, Jan Kovářík, GVU v Hodoníně,

Slovácké muzeum v Uherském Hradišti 2022, s. 198.