V prezentovaném souboru autor používá explicitně téma racionality a mechaničnosti. Vytvořené konstrukce jsou funkční na více úrovních – jsou rozložitelné i složitelné pro účely transportů a variabilních instalací, jsou to současně účinné metaforické mechanismy o momentu proměny silového stavu. Jejich racionální zákonitosti jsou významově aplikovatelné na mechanismy fungování kolektivní i individuální lidské psychologie. Kryštof Kaplan koncentruje pozornost na přítomnost potence podpovrchových dějů, k jejichž zviditelnění stačí jediný spouštěcí akt. Struktura objektů-mechanismů nemusí být v jejich klidovém stavu interpretována jako nebezpečná. Spořádaná mechaničnost neživého se ale u živých subjektů obecně stává zástupným/únikovým stavem/procesem, akumulací zadržované tenze s těžko odhadnutelnými dosahy. Nabízí se zde významový příměr vzájemné podmíněnosti agrese a strachu. Pravidla fungování individuální i kolektivní psychologie jsou podobně jednoduchá, účinná a mechanická.

Použitá forma a související významy navozují ve výtvarném časoprostoru mnohé asociace. Když Zdeněk Beran vytvořil počátkem 70. let Rehabilitační oddělení dr. Dr., v němž kovové konstrukce nemocničního mobiliáře kombinoval s destruovanými antropomorfními tvary, šlo o skeptickou výpověď na pozadí přízračné geopolitické scény. Jiří Načeradský na tutéž historickou dobu reagoval malbami různě složitých nekompromisních mechanismů, z jejichž stereotypní mašinérie nebylo v dohledu východisko. Zmechanizovanost lidského konání a myšlení chytře reflektoval ve svých sochách i Karel Nepraš. Lze připomenout také sebedestruktivní stroje Jeana Tinguelyho, jejichž účinek byl ale založen na surovém humoru. Ve výčtu bychom mohli pokračovat. Kromě toho, při pohledu na části Kaplanových konstrukcí nelze vymazat z formálního asociačního řetězce Marcela Duchampa, s jeho ideou ready mades.

Kaplan nás staví před konkrétní reálné situace, jejichž významy lze domýšlet z funkcí jednoduchých strojů. Navozuje představu zadržené nebo postupně akumulované síly, vědomí bodu zvratu, možnosti silové akce a její transformace. Nesnaží se pouze o vyslovení metafory, ale skrze smyslové čtení dovede lidskou psychiku účinně rozpohybovat. Odkaz k významově stěžejnímu prvku – ploše samotných výkladů – nelze přehlédnout. Prezentované objekty jsou současně abstraktními konstrukcemi, jež tematizují práci s vertikálou a horizontálou, s principem symetrie, s geometrií kruhu, kříže a čtverce. Specifikum a síla Kaplanova přístupu spočívá ve strohém konstatování – neupíná se k planě zidealizované představě, nemoralizuje, pouze předkládá fakta odpozorovaná z reality. Jeho práce je ideová a objektivní, a přitom pracuje „jen“ s hmotou a základní fyzikou.