Markéta Korečková studovala na Akademii výtvarných umění v Praze v letech 1992–1999 – nejprve v ateliéru Milana Knížáka, poté především ale v ateliéru Karla Nepraše. Také proto je spoluautorkou – s Martinou Vítkovou – rozsáhlé publikace O důležitých věcech se nemluví – Společenství ateliéru Karla Nepraše vydané Nakladatelstvím AVU v loňském roce. Již z názvů jejích samostatných výstav si můžeme udělat poměrně přesnou představu o tématech, jimž se dlouhodobě věnuje: Krvavé romance (s Jaroslavem Valečkou v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě roku 2006), Genderové stereotypy (Galerie AMB v Hradci Králové roku 2009) nebo například Prso nebo Boj (s Jánem Mackem v Galerii ART v Chrudimi roku 2019 a následně v galerii UFFO v Trutnově v roce 2020).
Většinu prací na současné výstavě První a poslední vytvořila Markéta Korečková přímo pro specifický prostor galerie Výklady AXA, nepřekvapuje nás proto, že jsou v ní četně zastoupeny reliéfy. Ve výstavě hraje důležitou roli i výtvarná účast autorčiny dcery Juliany, tedy význam spontánnosti dětské malby a kresby. Dětská kreativita a svoboda dětského výtvarného projevu byly v průběhu 20. století ve výtvarném umění pro řadu autorů opakovaně velmi inspirativní. Připomeňme seskupení CoBrA z přelomu 40. a 50. let, nebo například přístupy Václava Boštíka a Jana Křížka, kteří se během 40. a 50. let k čistotě rané lidské tvořivosti silně vztahovali. Další významovou rovinou výstavy Markéty Korečkové je téma mateřství. Zapojování dětského tvůrčího výrazu do uměleckého díla nebo jeho výrazná reflexe jsou v dnešní době tak četné, že lze hovořit o trendu. Důkazem je například letos vydaná kniha Kateřiny Olivové Milk and Honey přinášející rozhovory s 35 umělkyněmi a umělci, kurátorkami a kurátory na téma mateřství/otcovství, jak narození dětí ovlivňuje jejich tvůrčí práci, výběr témat a životní postoje. Můžeme dále připomenout i poslední číslo časopisu Flash Art věnované úvahám o dětském výtvarném výrazu, o mateřství/otcovství ve vztahu k umění. Markéta Korečková se výše uvedeným tématům kontinuálně věnuje ale již delší řadu let.
Výstava pro Výklady AXA je koncipována jako posloupnost šesti symbolických stádií konkrétní životní etapy. Jako úvodní a současně jeden z ústředních motivů autorka zvolila „centrum“ – všem nám dobře známé již od okamžiku bezprostředně po narození. V prvním obraze-výjevu jej proto zřetelně a věcně předkládá jako absolutní pozitivum, přičemž ve druhém námět vtipně rozehrává do různorodých sochařských/keramických forem. Keramická hlína vstoupila jako materiál do tvorby Markéty Korečkové díky zájmovým aktivitám dcery Juliany. V sestavě třetího okna se objevuje motiv smrti, jenž se začal v souvislosti s porodem a výchovou Juliany v autorčině vědomí více hlásit o slovo. Ve výstavě je kombinován s figurálními situačními kompozicemi, zprávami o plynutí konkrétního rodinného příběhu.
Je zde namístě připomenout soubor acrystalových reliéfů Krev není voda z roku 2017, odvíjejících se od „náhodného obrazu“ – Markéta Korečková přidržovala v náručí dceru Julianu a v zrcadle spatřila zajímavou figurální kompozici. Soubor poté vystavěla na různých kompozicích ženské a dětské figury, nechala v něm prolínat významy mateřství, prchavé okamžiky každodenní reality, jeho forma má intimní charakter. Význam prvotního odmítání postupně nahradilo téma přijetí, sestavu vertikální kompozice nahradila verze horizontální. Markéta Korečková vymodelovala postavy a Julianě ponechala prostor pro kresebné vstupy do okolí figurálních výjevů. Skutečnost, že autorka a dcera se rozhodly postoupit dlouhodobý proces domácího vzdělávání, podporuje autenticitu řady výše zmíněných prací.
Všednodenní realitu střídá v druhé polovině výstavy specifická krása – exotická a současně nebezpečná. Představuje ji zmnožený motiv květu orchideje – nejprve v reliéfním provedení, následně v malbách, v obou případech na nás ale ze sugestivně tvarovaných květů hledí lebky. Víceznačný symbol narušuje odlehčenou hravost první části posloupnosti, naznačuje fatální aspekt vzájemných rodinných vztahů. Ve finálním výjevu všechny výrazové roviny gradují ve zvláštní sladkohořké síle – tři portréty rámované tvarem srdce sice navozují happyendovou rodinnou idylu, úsměvy ale patří reliéfním lebkám autorkou vymodelovaným dle reálných tváří.
Síla prací s tématy mateřství, rodinných vztahů a reflexe konkrétních rolí je u Markéty Korečkové díky životní situaci samotné a díky inteligentnímu zacházení se srozumitelnými metaforami nezpochybnitelná. Právě proto si může dovolit vážná témata překračovat specifickým humorem. Divákovi tak dovoluje uvažovat nad přítomnými obsahy svobodně a otevřeně v individuálních i obecnějších souvislostech.
