Malba, akvarel, grafický objekt, poezie, to jsou signifikantní výrazové prostředky Matěje Lipavského, svého druhu spojité nádoby. V námětech je to pak bezpočet niterných stavů krajiny, města, člověka, náhodného či nejbližšího, domova. V obraze jej především zajímá světlo, také ale bytostně materiálové věci, či úplné specifikum – malířsky pojatý light box. Mnohé z tohoto výčtu je na současné výstavě zastoupeno. Jednu část – klasickou – tvoří menší obrazy a například tepané smalty. V souvislosti s druhou se nabízí připomenout nedávnou autorovu instalaci v galerii Hollar, kde velkoformátovou malbou na výlohovém skle zrušil hranici mezi výstavním prostorem a přirozeným životem na Smetanově nábřeží. V současné výstavě procházíme kolem malby na plexisklových plochách prosvětlených z nitra výkladových boxů – Matěje Lipavského vždy fascinovalo rozptýlené světlo – a jednoznačně vnímáme krajinu, i když malba navozuje jen vzdáleně její dojem, …atmosféra nás přesvědčuje. Mnohem zásadnější je ale neviditelný moment. Otevření prostoru pro možnost vjemu – než se viděné propojí se zažitým pocitem, vzpomínkou, než se vybaví nějaká realita. Možnost vědomě se ocitnout ve středu pozornosti o sobě.
Matěj Lipavský k současné výstavě vysvětluje: „V posledním roce a půl mě takřka neopouští vědomí, že vlastně žiju, žijeme v týlu války. Zájem o světlo v krajině, na sněhu, na listí, drobná gesta každodennosti ve srovnání s realitou války. Je to ona známá otázka po možnosti psát poesii po Osvětimi, zostřená v otázku, jak psát poesii při Osvětimi. V době dostupných informací vím, že vždycky nějaká probíhá. Je možné nechávat se uchvátit mlžným oparem ve shluku stromů, nebo světelnou projekcí listí na bílé zdi nad kamny? Přesto si množná dokonce čím dál tím víc myslím, že i to má smysl. Že je alespoň pro mě životně nutné vedle snahy o reálné poskytnutí pomoci udržet a uchránit právě ty nejsubtilnější vrstvy sebe samého, jednoduše citlivost. A ne pro nějaké ‚až to přejde‘ ne pro‚ potom‘, ale protože věřím, že úsilí o všímavost a pozornost je jedním z podstatných zdrojů schopnosti mezilidské empatie. Zkrátka věřím, že všímavost je jen jedna. A pak to zranitelné někdy tak propastně osamělé místo mezi prameny vlasů.“
MATĚJ LIPAVSKÝ (nar. 1985 v Praze) studoval v letech 2004–2010 na pražské Akademii výtvarných umění (J. Sopko – I. Korpaczewski; 2008 stáž v ateliéru J. Zeithammla). Od roku 2004 proběhla řada jeho samostatných výstav, např.: Externí paměť, Galerie Makráč, Praha,2018; Rodina mi říká krotitelka tygrů, Nau Gallery, Praha, 2019; Kvetoucí, Trigon, Praha,2020; Hodně budeš někde (s P. Duškem), Jan Čejka Gallery, Praha, 2021; Vroucí chemie městského nebe, GVU v Náchodě, 2022. Výběr z nedávných účastí na společných výstavách: RAW, VčG Pardubice, 2022; Civitas Natura, Galerie Hollar, Praha, 2023; Kořeny, kořeny, křídla, Galerie Jelení, Praha, 2023. Je autorem ilustrací řady knižních titulů; v roce2018 získal cenu SČGU Hollar za ilustrace knihy Tweety 1956–1963 Věry Jirousové. Je autorem básnických sbírek Nika (Host, Brno 2016) a Genciána (Host, Brno 2021). Jeho texty a obrazy jsou často publikovány např. v Listech, Souvislostech nebo Revolver Revue. Od roku 2019 je členem SČUG Hollar. Vyučuje kresbu na Vyšší odborné škole uměleckoprůmyslové a SUPŠ v Praze. Je činný i jako kurátor (antikvariát Trigon, Praha)nebo výtvarný redaktor (literární měsíčník Plav).
MATĚJ LIPAVSKÝ / TÝL
Vernisáž 5. 10. od 18 hodin
6. 10. 2023 – 7. 1. 2024
Výklady AXA
Palác AXA, Na Poříčí 40, Praha 1
Kurátorka výstavy: Iva Mladičová
vyklady.axa-hotel.cz
works.io/matej-lipavsky
Kurátorský text
Malba, akvarel, grafický objekt, poezie, to jsou signifikantní výrazové prostředky Matěje Lipavského, svého druhu spojité nádoby. V námětech je to pak bezpočet niterných stavů krajiny, města, člověka, náhodného či nejbližšího,…
Malba, akvarel, grafický objekt, poezie, to jsou signifikantní výrazové prostředky Matěje Lipavského, svého druhu spojité nádoby. V námětech je to pak bezpočet niterných stavů krajiny, města, člověka, náhodného či nejbližšího, domova. Zachycuje místa v krajině, která se jej osobně dotýkají. Podnětný je pro něho „mělký měkký prostor, který vytváří vegetace nebo sníh“, jde pak o jakási zákoutí. 1 V obraze jej zajímá především světlo, také ale bytostně materiálové věci, či úplné specifikum – malířsky pojatý light box.
Matěj Lipavský nelpí na nějakém konstantním osobitém malířském projevu. Hledá způsoby, jak se přiblížit vizi – sleduje původní ideu, která je často nevýtvarná – dojímá jej nebo poutá lidsky, tu se pak snaží namalovat. Jeho umělecký výraz se tedy může podstatně měnit, může vzniknout i něco jiného než malba. 2 Dosavadní celek jeho díla má proto velmi živý charakter, což reflektuje i současná výstava. Jednu její část – klasickou – tvoří obrazy, ale například i tepaný smalt či světelný odraz na stěně.
Druhá část výstavy je tvořena malbami na plexisklových plochách, prosvětlených z nitra výkladových boxů. Nabízí se proto připomenout nedávnou autorovu instalaci v pražské galerii Hollar, kde velkoformátovou malbou na výlohovém skle zrušil hranici mezi výstavním prostorem a přirozeným životem na Smetanově nábřeží. Matěje Lipavského vždy fascinovalo rozptýlené světlo – a jednoznačně vnímáme krajinu, i když malba navozuje jen vzdáleně její dojem, …atmosféra nás přesvědčuje. Stejně zásadní je ale neviditelný moment. Otevření prostoru pro možnost vjemu – než se viděné propojí se zažitým pocitem, vzpomínkou, než se vybaví nějaká realita. Možnost vědomě se ocitnout ve středu pozornosti o sobě.
Připomeňme ještě i výstavu RAW, která proběhla v roce 2022 ve Východočeské galerii v Pardubicích. Matěj Lipavský v jednom z výstavních prostorů zavěsil na rovnoběžky „prádelních šňůr“ plátna s malbami, takže bylo možno mezi nimi procházet. V současné instalaci jsou vlastně také obrazy „zavěšeny v prostoru“, z jehož nitra vychází světlo. Kráčíme-li skutečnou krajinou, světlo okolní prostor přirozeně prostupuje. Ve výstavě Týl je tedy přítomen mnohem „přirozenější“ stav než v případě klasického obrazu, kdy jsou vrstvy barev naneseny na plátně. Vzhledem k tomu, že Matěje Lipavského fascinuje moment „protnutí se přírody s malbou“, tzn. s lidským konáním 3 , můžeme konstatovat, že ve stávající instalaci takové autentické intenzivní protnutí opravdu nastává.
Matěj Lipavský k současné výstavě vysvětluje: „V posledním roce a půl mě takřka neopouští vědomí, že vlastně žiju, žijeme v týlu války. Zájem o světlo v krajině, na sněhu, na listí, drobná gesta každodennosti ve srovnání s realitou války. Je to ona známá otázka po možnosti psát poesii po Osvětimi, zostřená v otázku, jak psát poesii při Osvětimi. V době dostupných informací vím, že vždycky nějaká probíhá. Je možné nechávat se uchvátit mlžným oparem ve shluku stromů, nebo světelnou projekcí listí na bílé zdi nad kamny? Přesto si množná dokonce čím dál tím víc myslím, že i to má smysl. Že je alespoň pro mě životně nutné vedle snahy o reálné poskytnutí pomoci udržet a uchránit právě ty nejsubtilnější vrstvy sebe samého, jednoduše citlivost. A ne pro nějaké ‚až to přejde‘ ne pro 'potom‘, ale protože věřím, že úsilí o všímavost a pozornost je jedním z podstatných zdrojů schopnosti mezilidské empatie. Zkrátka věřím, že všímavost je jen jedna. A pak to zranitelné, někdy tak propastně osamělé místo mezi prameny vlasů.“
Není to poprvé, kdy se Matěj Lipavský v rámci své umělecké práce setkává s tématem války. Připomeňme proto závěrem jeho ilustrace, dnes již dlouhé řady knižních titulů. Vzhledem k nastíněné atmosféře zmiňme především knihu ukrajinského spisovatele Vladimíra Rafejenka, román emigranta z Doněcku o válce Dlouhé časy (2019) – nemožnost pojmout válečnou realitu lidským měřítkem běžné každodenní citlivosti zaznívá i v závěru příběhu, kde rabbi Nachman vyslovuje: „Je lepší věřit všemu než ničemu“.
Pozn. 1–3: Matěj Lipavský, Maluju to, co mám nejraději, ČT ARTMIX, 2015.
Painting, watercolour, pictorial object, poetry – those are Matěj Lipavský’s significant means of expression, communicating vessels of their kind. As far as the subject matters are concerned, these include countless inner states of landscape, city, man – whether a random person or a loved one – and home. In painting, he is interested mainly in light, but also in essentially material stuff, or even particular objects – a painterly light box. At the current exhibition, a lot from this list is represented. One part – the classical one – is formed by smaller paintings as well as wrought enamels, for example. When speaking of the second part, we feel tempted to remind the recent artist’s installation at Hollar Gallery where he erased the boundary between the exhibition space and natural life on the Smetana Waterfront using a large-format painting on a shop window glass. At the current exhibition, we are passing by a painting on Plexiglas surfaces, lit up from the inside of exhibition boxes – Matěj Lipavský has always been fascinated by diffuse light – and we unequivocally perceive a landscape: despite the painting only remotely creating an impression of it, the atmosphere as such is convincing enough. Nonetheless, it is the invisible moment which is far more essential in this case. The opening of the space to the possibility of perception – before the sighted is connected to the feeling experienced, to the remembrance, before any reality emerges. The possibility to consciously find oneself in the centre of attention to oneself.
In relation to the current exhibition, Matěj Lipavský explains: “Over the last year and a half, I have been almost permanently aware that I live, we all do, in the rear of war. There is an interest in the light in the landscape, on the snow, on the leaves, tiny gestures of everydayness confronted with the reality of the war. It is the well-known question about the possibility of writing poetry after Oświęcim, escalated into the question of how to write poetry during Oświęcim. Nowadays, when we have access to all information, I know there is always some going on. Is it possible to be mesmerized by the mist between a clump of trees or a light projection of leaves on the white walls above a stove? Despite all, I may think more and more even this is meaningful. That at least for me, it is vital to, besides the effort for the actual provision of assistance, to keep and protect the most subtle layers of oneself – the sensitivity. Not for ‘when this is over’ or ‘for future use’, but because I am convinced that striving to be mindful and attentive is one of the essential sources of us humans in order to be empathetic. I simply believe we all have only one mindfulness. And then [there is] the vulnerable, sometimes so abysmally lonely place between the hair strands.”
MATĚJ LIPAVSKÝ (*1985, Prague) studied at the Academy of Fine Arts in Prague between 2004 and 2010 (at Jiří Sopko – Igor Korpaczewski; in 2008, he did a stint in Jindřich Zeithamml’s atelier). Since 2004, many of his solo exhibitions have taken place, including, for example: Externí paměť (External Memory), Makráč Gallery, Prague, 2018; Rodina mi říká krotitelka tygrů (My Family Calls Me a Female Tiger Tamer), Nau Gallery, Prague, 2019; Kvetoucí (Blooming), Trigon, Prague, 2020; Hodně budeš někde (with Pavel Dušek), Jan Čejka Gallery, Prague, 2021; Vroucí chemie městského nebe (Boiling Chemistry of the Urban Sky), Gallery of Fine Arts in Náchod, 2022. Selection from his recent participation in joint exhibitions: RAW, East Bohemian Gallery in Pardubice, 2022; Civitas Natura, Hollar Gallery, Prague, 2023; Kořeny, kořeny, křídla (Roots, Roots, Wings) Jelení Gallery, Prague, 2023. He created illustrations of many book titles; in 2018, he was awarded the prize of the Association of Czech Graphic Artists Hollar for the illustrations for the book Tweety 1956–1963 by Věra Jirousová. He is the author of collections of poems Nika (Host, Brno 2016) and Genciána (Host, Brno 2021). Both his texts and paintings are often published e.g. in Listy, Souvislosti or Revolver Revue magazines. He is a member of the Association of Czech Graphic Artists Hollar since 2019. He teaches drawing at the Higher Professional School of Applied Art and the Secondary School of Applied Arts in Prague. He is also active as a curator (Trigon antiquarian bookshop) or art editor (Plav literary monthly).
MATĚJ LIPAVSKÝ / THE REAR
Vernissage: 5 October 2023, 6 P.M.
6 October 2023 – 7 January 2024
Showcase AXA
Palace AXA, Na Poříčí 40, Prague 1
Curator of the exhibition: Iva Mladičová
Translation: Kristýna Flanderová
vyklady.axa-hotel.cz
works.io/matej-lipavsky
